Vážený pan                                                                                                                     2.1.2017                             

Mgr. Marek Macháň
Oddělení styku s veřejností

Úřad vlády České republiky,
nábřeží Edvarda Beneše 4,
118 01 Praha 1

 

ad: Čj. 23932/2016-OSV

 

Vážený pane magistře,

 

děkuji Vám za dopis, který mě inspiroval nejen ke standardní odpovědi, která pojednává sexualitu jako standardní téma, ale také k hypotéze že je sexualita nestandardním tématem, a pak se ovšem musíme zamyslet nad metodou, jak ji pojednat. Standardní občanský aktivismus by byl (pro druhou variantu) nevhodnou metodou a bylo by potřeba zorganizovat jiné podmínky. V této fázi mě napadá analogie s windowsovským safe-modem.

 

Standardní odpověď

 

Stanoviska můžeme mít různá. Takový je život – a politický tím spíše.

Jakožto člověk, který přichází s nějakou iniciativou, musím být připraven, že bude (s díky) zamítnuta. A možná ji některá budoucí vláda – třeba i s úspěchem – přijme.

Sexualita je téma nadčasové a životně důležité, a - bohudík či bohužel - ho nelze zrušit tím, že ho určitá vláda nezahrne do své agendy, resp. ho nezahrne v plné komplexnosti. Společnost bude mít své potřeby a požadavky nadále, jen lépe či hůře řešené. Z tématu pro vládní experty se stane téma pro publicistické „hlídací psy“.

Ostatně, v tomto našem případě nemám stanovisko momentální vlády samé, že? Rozumím tomu správně tak, že Vy mi píšete jen názor Vašeho oddělení, nebo ne?

Potřeboval bych se především ujistit, zda oba hovoříme o tomtéž? Z Vašeho dopisu se mi totiž zdá, že mi zamítáte nový orgán státní správy (tedy něco jako ministerstvo). Nic podobného jsem neměl na mysli, a doufám, že to z mých předchozích textů tak nevyznívá? Nechci dostávat „dobré odpovědi - ale na jiné otázky, než jsem položil“. Je snad jasné, že jedním z důvodů, proč se na podatelně potvrzuje kopie, je to, aby se v případě nejasností dalo dokázat, o čem přesně občan psal a jakou otázku položil.

Snažil jsem se vyjadřovat tak, že nabízím mezioborový tým, tedy formát poradního sboru, kterým se na Vládě ČR říká PPOV, čili „pracovní a poradní orgány“. Tomu by také odpovídalo přesunutí mé agendy Vašemu kolegovi, který PPOV organizuje.
https://www.vlada.cz/cz/ppov/ppov-50611/

Velice by mě mrzelo, kdybyste místo „čisté práce“ – totiž zamítnutí mého návrhu – generoval nějaký sekundární problém, který by mě šachoval do pozice stěžovatele. To by nebylo dobré pro můj imidž a zdraví. Na tuto roli bych nemohl přistoupit.

[Vaše odpověď má další zvláštnosti, které pro tuto chvíli opomíjím právě proto, abych neměl imidž stěžovatele, ale jsem ochoten a připraven rozebrat je do detailů.]

 

Kdybych měl maximálně redukovat svou otázku Vládě ČR, formuloval bych ji jako otázku toho typu, jako bývají v referendech. Kdyby ta volba měla proběhnout elektronicky, zavedl bych tzv. „radio-button“, u něhož se musí zvolit právě jedna varianta. Vidíme tedy Ano/Ne-volbu a přesně zopakované podstatné jméno, o němž je při hlasování řeč. (Předpokládejme, že nezodpovězení rozumí se defaultově jako „Ne“, protože žádný poradní sbor v reálu nevznikne.)

⁰ Ano, Vláda ČR zřídí Poradní sbor pro oblast sexuality.

⁰ Ne, Vláda ČR Poradní sbor pro oblast sexuality nezřídí.

                Byl byste, prosím, schopen mi vybrat – po poradě s nadřízenými - právě jednu z těchto odpovědí? (Děkuji.)

 

Na závěr první části mého dopisu ještě dvě faktické poznámky:

                Jako kulturolog mám Ministerstvo kultury ČR. Kdyby mi nezbylo, než se držet Vaší rady a musel bych se obrátit zrovna na Ministerstvo zdravotnictví ČR nebo na MŠMT ČR, bylo by to pro mě dost nešťastné, neboť kromě podivného řešení – obracet se na jiné ministerstvo, než na to své – mám tu zkušenost, že právě lékaři a profesní učitelé se chovají k absolventům filosofické fakulty nevraživě. – Ve skutečnosti se ale nechci vzdát myšlenky na mezioborovost. Takže toto byla jen faktická poznámka pro případ, o nějž nemám primární zájem. Navíc, kdyby tam měli člověka, který by se zabýval mou problematikou, dávno bychom se v naší malé vlasti znali i s našimi názory. Jde mi o metodu organizování jedné složky života společnosti, nikoli o jednotlivý dotaz. Příklady na témata jsem ovšem už uvedl ve svém prvním dopisu, zdaleka však ne kompletní výčet.

                A ještě jednu faktickou poznámku si dovolím přednést. Pokud by se na Váš úřad obrátil člověk, který by měl jen základní vzdělání, a přišel s podnětem, který by považoval za důležitý, prosím: nezamítejte ho s poukazem na to, že nedokázal ten svůj podnět správně začlenit do struktury státní správy! Myslím, že frustrace lidí v nich vyvolává nostalgii po časech s vedoucí úlohou strany a že by jejich rozladění bylo také politicky zneužíváno. Mám tuto vládu opravdu docela rád a oceňuji její výsledky, takže by byla škoda, kdyby s ní lidé spojovali negativní pocity.

 


 

 

Nestandardní perspektiva


                Jsem v předdůchodovém věku, a za dobu své pracovní praxe jsem měl v oblasti organizování kulturních akcí docela sympatickou úspěšnost. To se nedá říct o iniciativách v oblasti kulturologie sexuality: tam byla úspěšnost právě opačná.

                Mám z ní dojem působení sil, které jsou sice reálné, ale působí spíš jako fyzikální pole, které zakřivuje vlnění. Jakmile dojde na sex, lidé hovoří vyhýbavě, někdy neúměrně a bezdůvodně hrubě, dojde i na prvoplánový stud, na rádoby-upřímný zájem o můj sexuální život, někdy také ale na docela obyčejnou nekorektnost, atd. apod. Jedním z rysů také je, že lidé neodpovídají rezultativně, jak je to nutné při organizaci běžných akcí. („Promiň, ale na tuhle ‚šňůru‘ [koncertní turné] s tebou nepojedu.“ Není to potěšitelné, ale je to rezultativní.)

                Právě proto, že se už po léta setkávám s mimo-standardností, jakmile by se mělo něco rozhodnout o sexualitě na úrovni civilizačních institucí, nejen, že se nezlobím, ale už jsem si na to zvykl, přijal jsem to jako rys této tématiky v lidské společnosti. Je jen několik výjimek, třeba paní na Magistrátu, která původně pracovala s hendikepovanými.

Zároveň se však sexualita nevymyká z reality světa a společnosti. Toho jsem si neméně vědom. Tím právě také vzniká pro tuto oblast typická dramatičnost.

                Často se mi vybavuje socha „Imperia“ v Kostnici od Petera Lenka z roku 1993. Je to středověká prostitutka, která drží v jedné dlani zvednutých rukou dost ubohého císaře Zikmunda a v druhé podobně papeže Martina V – oba, mimochodem, zapsané do našich dějin křížovými výpravami proti husitům. Vzhledem k tomu, že jsme se o té době a koncilu tamtéž učili v souvislosti s odstraněním papežského schizmatu a s Husovou obhajobou Viklefa, jsme překvapeni, když umělec vidí – a netají to – že tehdejší moc byla rozložena trochu jinak.

https://www.youtube.com/watch?v=aCoxnlm87Fk

 

                Změnila se civilizace od té doby? Pokud ano, měli bychom se rozhodnout, zda problémy se sexualitou řešit – doopravdy – chceme nebo ne! Pak je poměrně druhořadé, zda to – ve výsledné verzi - bude řešit nějaká komise či k tomu designovaný orgán státní správy.

Nevyloučil bych, že by česká iniciativa na toto téma mohla přispět i k našemu pozitivnímu zviditelnění na mezinárodní scéně.

 

A teď k onomu přirovnání s windowsovským safe-modem.

Vlastník počítače – podobně jako vláda – mají zájem na zdravém chodu celého systému. Na jejich rozhodovací schopnosti a zodpovědnosti závisí jejich vlastní úspěch.

Safe-mode slouží k tomu, aby se systém opravil, a pro tyto účely se zavádějí jen nezbytné programy (v našem případě rozumějme: obory). Pokud by tedy ředitelé systému diskriminovali, cenzurovali, přehlíželi, apod. nějakou nezbytnou složku, selhal by systém a nekonal by se jejich úspěch. [Touto perspektivou viděný Váš tip omezit se na dva rezorty, zdravotnictví a školství, působí jako opravdu minimalistický.]

Ty programy, které už jsou ale vybrané, by neměly být vypínané, pokud do hry nevstoupí mimořádné události.

Kdyby se dostaly do sporu i tyto životně nezbytné programy, musí to rozhodnout vlastník systému – v našem případě vláda a její premiér.

Když se teď vrátíme k soše z Kostnice, musíme se tázat, zda a co ze středověké situace - kdy prostitutka drží v hrsti císaře a papeže - případně setrvává dodneška, a pokud ano, co z této trojice a jejich vztahů, nechat „bootovat“ do akce k opravení dnešního systému jako celku.

 

Jde pak samozřejmě o ctižádost toho kterého premiéra a jeho ministrů, jak se chtějí zapsat do historie. Tuto korespondenci jsem začal oceněním současné vlády, a jsem rád, že je to v souladu s názorem presidenta republiky i se statistickými výsledky. Má ale tato vláda tu ctižádost, že se pustí do nového komplexního oboru (ovšem s historickým původem), anebo to ponechá až na ty budoucí?

 

S díky za zájem a s přáním všeho dobrého do Nového roku 2017

 

Pavel Kozák

kontakt