21.12.2016

Vláda ČR

ad: č.j. 23206/2016-OSV

 

 

Vážení přátelé,

co od Vás vlastně chci?
Ano/Ne-rozhodnutí o tom, zda zřídit mezioborový tým o sexualitě, kterému pracovně říkám „Ministerstvo sexu ČR“.
(Tezí mých dopisů je přesvědčit Vás k pozitivní odpovědi.)
*Podrobněji viz níže v tomto dopisu.*

 

Nejprve bych ale rád Vám i nám popřál do příštího roku mír a prosperitu, bez nichž by nebylo ani našeho osobního štěstí!

V těchto dnech – mezi nedávným odchodem mé matky a Vánocemi – se také víc než jindy zamýšlím nad tím, co mi dali moji rodiče a učitelé. Co vlastně k tomu přidávám já? Maličko. Skoro u každé věty cítím, jako by mi ji říkal někdo z nich. Měl jsem to štěstí, že mě v mládí učili lidé jako pan prof. M. Sobotka, oceněný 2004 presidentem Klausem, prof. K. Fiala, vyznamenaný 2008 dokonce císařem Akihitem, a to za překlad Příběhu prince Gendžího, ale především můj děda, prof. Jan Blahoslav Kozák, žák (a později spolu-diskutér) Masarykův a učitel Patočkův. Co by mě ale zajímalo – vzhledem k mému tématu – nejvíce: zda s lordem Bertrandem Russelem někdy hovořili o jeho knize Manželství a mravnost?

Když k nim přidáme tak inspirativní osobnosti, jako skladatelé P. Eben a Kurtág Gy., cítím se o málo více, než pošťákem nesoucím jejich étos. Pokud se pracovník Úřadu vlády chová přezíravě k mému dopisu, chová se tedy především přezíravě k nim. - Alespoň jednu věc bychom si měli vzít z Číny: úctu k předkům. (To vím zrovna díky panu prof. K. Fialovi.)

Tím se také vracíme k nedávno diskutovanému tématu hanobení presidenta a k otázce zda „lze úctu vynutit zákonem“. Vzhledem k tomu, že inspirace můžeme mít různé, ale úřad vlády je tu pro všechny a nadčasově, přes různé výsledky voleb, myslím, že k tomu, aby stát dobře fungoval, hodně pomůže onen „impersonal management“ podle Maxe Webera. I vyřizování dopisů může mít zásady, které platí, ať už se úředníkovi teze dopisu líbí nebo ne. Demokracie v praxi by se měla odvíjet od dohody koaličních stran, tedy značně nadosobně.

 

Právě proto, že je sexualita takovým koktejlem nemravnosti a zločinnosti s posvátností a uměleckou inspirací – a jistě i proto, že fascinuje mě osobně, i s jejím politologickým a religionistickým aspektem – odvažuji se u tohoto tématu setrvávat. „Vydrželo ti to dost dlouho“, konstatovala moje matka. Považuji kulturologii sexuality za úkol dostatečně náročný na to, abych o něm mohl diskutovat se zmíněnými osobnostmi, až je zase uvidím, resp. pokud jen by to bylo možné a třeba prof. Eben znovu „vstoupil těmihle dveřmi“. Naštěstí jsem od nich zaslechl originální postřehy i na téma partnerských vztahů, když jsem míval možnost za nimi zajít. Musel jsem mít zajímavé téma – oni ale pro mě měli čas. Nic na tom neubralo, že nepochybný profesor směl být jen „odborným asistentem“, a já jen „mimořádným studentem“.  Proč vlastně diskriminace ve vzdělání – učitelů i žáků - byla po roce 1989 tak málo motivována veřejně?

Pokud jde o inspirativní lidi z naší přítomnosti, dost důkladně jsme tuto problematiku diskutovali s vyučujícími i studenty na Evangelické teologické fakultě UK, kde jsem se na jaře 2016 účastnil koncipování a vedení semináře Lidská sexualita a teologie.

Nesmím zapomenout ani na právnické podněty pana prof. Zd. Kryštůfka, který byl na sklonku života oceněn tehdejším ministrem spravedlnosti za příspěvek k projektu Komunistické právo – Kapitoly z dějin bezpráví. V době své emigrace působil na Universitě v Coloradu, USA, takže jsem měl díky němu srovnání evropského práva s americkým.

Protože se sexualita týká i armády, patří sem, že jsem se stihl seznámit s Karlem Krylem. Ten dostal dvě státní vyznamenání in memoriam a ulici kdesi ve Stodůlkách.

 

Mému dopisu z 5.10.2016 dal pan Mgr. M. Macháň č.j. 23206/2016-OSV, a já jsem rád, že mám něco, za co mu poděkovat - což tímto činím. Trvalo mu to totiž přes dva měsíce, a upomínat jsem tuto věc musel třikrát. Co je ale horšího, z mého dopisu pan magistr odříznul začátek a konec, a prohlásil ho za dopis teoretický, o vztahu civilizace a sexuality.

Dopis ovšem vládu ve svém závěru vyzývá k tomu, aby založila mezioborový tým o sexualitě v ČR, zmíněný i v první větě tohoto dopisu. Proto se tedy domnívám, že jsem oslovil tu správnou instituci, vládu, a že tedy „pláču na správném hrobě“, řečeno slovy starého vtipu. Kdyby to byl dopis teoretický, asi bych ho adresoval Filosofickému ústavu AV ČR. (A já mám podezření, že na tento „hrob“ by mě rád odsunul pan magistr: aby Vláda ČR nemusela nic rozhodovat, nebo dokonce dělat. Mám pravdu?)

Ano/Ne-rozhodnutí – výslovně vyjádřené, coby výsledek Vaší úvahy - Vás staví do nejvyšší manažerské pozice, která rozhoduje o tom, co vznikne a co ne, a to na republikové úrovni. Jde opravdu o vztah civilizace a sexuality (tak pan magistr charakterizoval můj říjnový dopis) – ale v realitě našich životů.

Nejen jednotlivec, ale ani jeden ústav určitého oboru nemohou generovat výsledek, k němuž se musí spojit víc odborností – a k tomu má prostředky vláda. My jí na to dáváme peníze z našich daní – popř. ale také podněty našimi dopisy.

Vaše rozhodnutí se bude týkat postoje ČR k takovým globálním problémům, jako je HIV/AIDS nebo demograficko-ekologická krize – zprostředkovaně tedy i krize uprchlická. Interdisciplinární studium sexuality – už jako universitní obor, jak doufám - ale pomůže i v relativních maličkostech, třeba když přijede uznávaná osobnost, ovšem ve svém interview řekne o sexualitě nesmysl [prof. Ph. Zimbardo - čas 9:30 – redukuje pornografii na mužskou záležitost o jednom žánru] - a naše média na to nereagují. Momentálně jsme za hlupáky a za teritorium s nízkou sexuální kulturou, což nakonec ani nemusí být pravda. (Importovaná Gender Studies nás osvítila – zdá se - méně, než jsme si od nich slibovali. Stává se, že na ně bývám odkazován. Jejich agenda je však pro potřeby Střední Evropy zúžená, a veřejnost to zřejmě vytušila.)

Jde o problémy, které nelze pořádně řešit, nepřihlédneme-li k sexualitě samé. Dosavadní řešení jsou pohledem „zvenku“ - jakoby ani sami řešitelé neměli svou osobní zkušenost se sexualitou - a s mlčky předpokládanou dohodou, že „o tom slušní lidé přece nepřemýšlejí – natož aby o tom hovořili“. Přitom ale jde nepochybně nejen o velké peníze, ale také o rodinné štěstí a o prevenci utrpení! Není mi jasné, proč na světové scéně nepatří ČR s nízkým počtem případů HIV mezi poučující, ale mezi poučované?

Problémy kolem sexuality bývají forwardovány na neziskové organizace. Co ze sexu nechtěly církve, to převzali lékaři; a co nechtějí lékaři, to přenechávají neziskovkám. Ty jsou ale většinou aktivistické, a tudíž tendenční. Často fungují spíš jako lobby, takže jdou především za vlastními zájmy, včetně vlivových a finančních. Z jejich samozvaného monopolu jakoby arogantně zaznívalo, že přece oni jsou tím „ministerstvem“ pro daný problém. Jsou nevládní – neměly by ale být protivládní. Aby je mohla vláda usměrnit a sladit jejich zájmy s celkem společnosti a v souladu s výsledky voleb, musí mít vlastní názor – a ten se relativně stabilizuje díky jejímu mezioborovému týmu, který bude také jejím poradním sborem.

 

Musím se přiznat, že mě už po léta udivovalo, jak je to možné, že mezioborový tým odborníků z oborů, které mají co společného se sexualitou, není už dávno ustaven. Ovšem – jak říká italské přísloví – „lépe pozdě, než vůbec ne“.

 

Srdečně zdravím a těším se na konstruktivní odpověď!

 

                                                                       Pavel Kozák
                                                                                 
kontakt