Sexuální výchova s netabuizovanou slastí

Jako úvod do následující úvahy Vás zvu k poslechu odpovědi na mou posluchačskou otázku v pořadu Nad věcí, 11.10.2011 o sexuální výchově [24:27], jak mi ji dal pan Dr Pavel Petrnoušek, známý naší veřejnosti mnohaletou zkušeností s výukou sexuální výchovy na škole, jejímž je ředitelem. Jde o sexuální výchovu perspektivou kurzů předních sexuologů(? */) působících na území ČR.
*/K tomu si ale také můžete poslechnout vyjádření Dr. Sl. Hubálka o osobnostech sexuologie v médích, také jako odpověď mou posluchačskou otázku do pořadu Nad věcí [24:46].

Přepis odpovědi pana ředitele Petrnouška:

"...rozhodně bychom neuspěli, kdybychom témata zahrnutá do rámcového státního nebo vzdělávacího programu konkrétní školy nazvali Poučení o rozkoši.
Tak to by asi vyvolalo značný odpor veřejnosti a nedůvěru,
i když tomu rozumím ze strany pana Kozáka taky tak, že je čestné přiznat žákům,
že lidé se nemilují jenom za účelem rozmnožování,
ale samozřejmě taky kvůli tomu, že se mají rádi a že to přináší lidské potěšení.
To určitě ano.
Nicméně bych nenazýval sexuální výchovu Poučení o rozkoši, ale je její součástí, samozřejmě, sexuálního života. ..."

Z toho ovšem vyplývá otázka, u koho a u jak velké skupiny populace by koncepce sexuální výchovy s neutajovanou motivační strukturou lidské psychiky vyvolala odpor a proč nedůvěru? (Mimochodem: může si nějaká skupina populace odhlasovat výuku o placaté Zemi stvořené za šest dní? ...když už může žádat školní výuku sexuální výchovy bez informování o slastném toku neurotransmitterů, který je ostatně dnes už měřitelný.)

Bude-li sexuální výchova dělená, to znamená, že stát resignuje na jednotnou sexuální výchovu pro všechny, pak se můžeme ptát, které světonázory by mohly patřit - nebo už výslovně patří - do takové skupiny populace, u níž by netabuizovaná slast patřila do systému sexuální výchovy, ba přímo byla jejím principem.

Pokud už dnes MŠMT ČR nefunguje podle svého vlastního programu, který dnešní systém sexuální výchovy vyvíjel, ale podle toho, co si přejí lobbystické skupiny - v dané chvíli VORP - pak tedy nezbývá, než dát dohromady skupinu těch občanů, kterým ortodoxní katolicismus jako obecná směrnice pro výuku sexuální výchovy nevyhovuje, a zamýšlet se nad danou metodikou, ale i nad tím, zda nebyla před rozdělením sexuální výchovy koncipována kompromisně s náboženskými kruhy. V takovém případě bychom se také ptali, proč má dnešní metodika sexuální výchovy podtitul "vybrané kapitoly". Případné vynechané kapitoly bychom mohli doplnit v konsensu sexo-pozitivních světonázorů, a ne v kompromisu s tradicionalistickými kruhy sexo-negativních patriarchálních náboženství.

Postrádáme v médiích jasně formulované pozice ostatních náboženství a jejich vedoucích představitelů!

Není ani zcela jasné, zda existují nějaké personální unie mezi medicínskými sexuology a náboženskými kruhy. Pokud totiž jednotliví hráči na mediálně-sexuologické scéně operují na hřišti vymezeném kompromisem s náboženstvím, je třeba toto výslovně deklarovat, resp. se na to ptát, protože pak už nejde o vědu, ale o právě kompromis se světonázorem, který vychází z jiných axiomů, takže může docházet k disonanci s cílovou skupinou některých posluchačů. Ti se mohou cítit být spamováni informací navíc, kterou si k poučení o sexu neobjednali, a tudíž nemusejí souhlasit s tím, aby ji platili. Nemusí být také jasné, zda to či ono není pro určitou osobnost přijatelné jako pro lékaře nebo jako pro věřícího. Pochopitelně, že je velká cílová skupina lidí, kteří by se nechtěli chovat proti svému zdraví, ale necítí náboženské imperativy, které lektor může mít za konstanty své osobnosti.

Cílové světonázory sexuální výchovy bez tabuizované sexuální slasti jako základní motivace

Zajímavé je, že by se v takové občanské iniciativě mohli sejít ateisté spolu se sexo-pozitivními křesťany (přesněji: křesťany bez hédoné-fóbie, a ještě přesněji /protože hédoné je řecké slovo svádějící k perspektivě směrem k dnešnímu konzumismu/ - s pochopením ke slasti podle Kámasútry, jako k životním principu neprotiřečícímu spiritualitě, ale naopak ji doplňující, spolu s prosperitou). A dále pochopitelně patří do takovéto iniciativy i hnutí známá svou netraumatizovanou - a přece spirituální - sexualitou, jakými jsou novopohani (Wicca), keltské hnutí a magie, až po východní náboženství, zejména po ta výslovně sexo-pozitivní, tedy dnes značně rozšířená tantra.

Nedořešená zůstává otázka světonázorového základu imigrantů na našem území.

Podobory

Jak vidíme, jsou obory vzájemně propojené: světonázor a kultura jsou ve vazbě na zákonné usměrnění sexuality, umění je "o" slasti, tu by ale zároveň mělo opečovávat manželství, atd, apod. Jejich rozpracovanost na civilizační úrovni je ale nerovnoměrná. Můžeme-li snadno najít základní informaci o nemocech, zdaleka to tak neplatí o opravdu všech metodách, jak se nemocem vyhnout. Tyto metody nejsou heuristicky zmapované, na aplikační úrovni rozpracované, zveřejněné a náležitě sociálně marketované, včetně politické a ekonomické podpory (daňové zvýhodnění levné a dostupné bezpečnosti).

Není koho se ptát, protože ministerstva sexu státy nemají - a i kdybychom se zeptali politiků, neodpovědí - ale rozum zůstává stát, proč zrovna v době objevení se pandémie HIV/AIDS začalo dílo Masterse a Johnsonové mizet z veřejně diskutovaných témat, místo toho, aby akceleroval rozvoj intenzívní aktivitou jejich následovníků. Masters a Johnsonová v 60-tých letech zkoumali vývoj křivky vzrušení obou pohlaví, takže by se - kvůli pandémii - dalo očekávat, že se tento výzkum rozšíří i na veškeré možné tělesné implementace sexuální slasti. Místo toho zůstalo jen u monopolu kondomů. Těžko to vysvětlit dobrou vůlí a opravdu vědecky komplexním zájmem o lidstvo. I pro věřící vědce totiž platí církevní učení o pohoršení, "nevidím-li" to, co se buď velmi výrazně jeví nebo si to mohu snadno domyslet. - Pak ovšem přicházejí na řadu domněnky, komu takový vývoj prospíval?

Otázkou je, zda některá studia natáčející porno-filmy jsou zároveň výzkumnými pracovišti lidské sexuální slasti a různých forem sexuálního chování. Pokud ano, proč je civilizace ignoruje, zvláště pokud se v nich praktikuje bezpečný sex? Jistěže jsou porno-studia vymezena nezbytností prodat svou produkci zaužívanou vizuální formou. Přesto je ale významnou složkou jejich aktivit snaha dobrat se sexuální slasti. Jsme totiž vyšší hominidé, máme tendenci se opičit, a lze tedy očekávat, že zdaleka ne vždy platí establishmentový axiom "rád se na to dívám, ale zažít bych to nechtěl". Není to zdaleka pravda: amatérské subkultury jsou propojeny s výdělečnými profesionály (či právě polo-profesionály) a záběry na akce - ať už bezpečného či rizikového sexu - opravdu nejsou něčím, co "by nikdo osobně nechtěl zažít". Možná, že to někomu vyhovuje, ale porno netočí nějaké výdělečné automaty pro jiné - finančně vydojitelné automaty, ale lidi pro lidi. Co točí, je vymezeno lidskou fantazií a tělesností - viz třeba také výrok Stravinského, že svou hotovou hudební myšlenku pozná podle toho, když ho nějak uspokojuje; podobně také I. Vyskočil popisuje pláž pohledem Marťanů, jimž je třeba mnoho pozemských, tělesných reálií - nám existenciálně, od narození zcela jasných - vysvětlovat. Paula Wilde říká ve svých pamětech, že v subkultuře pornoherců se mluví prakticky jen o sexu: těžko předpokládat, že by - nakonec i ty své řeči - dělali z donucení (asi si to pletou s nuceně nenuceným tlacháním manažerů o své práci?); spíš se budou muset establishmentoví mluvčí o sexu smířit s tím, že jsou na světě lidé více (a možná i lépe) sexuálně disponovaní než oni. Na rozdíl od umění, v sexuologii se totiž nedělá talentová zkouška.

I tato neochota establishmentů začlenit opravdu systémovou kategorizaci sexuality do veřejné politické agendy může být důvodem, proč mají učitelé zábrany učit sexuální výchovu: sex není zdaleka tak tajuplně záludný, ale je civilizací zametán pod koberec, a tedy je - prakticky po staletí - nezvládnutý a neusměrněný. O něčem takovém těžko informovat investigativní teens...

Establishment a jeho politici tedy stojí před (pro ně) nelehkým úkolem, jak zapracovat tyto skutečnosti do balíčku informací o sexu pro mládež, navíc pro ně stravitelným - a přece dostatečně informativním - způsobem. Tento náš projekt s tím problémy pochopitelně nemá: je to jeho hlavní téma. Vy si ale musíte vybrat, zda jsou pro Vás dostatečným řešením otázek kolem sexuální výchovy a MŠMT ČR tahanice lékařů a duchovních o kondom na banánu.

Oproti tomu existují podobory, jež můžeme celkem snadno doplnit samostudiem. Kromě zmíněného poučení o nemocech (na rozdíl od toho, jak je nechytnout!), existuje řada zajímavých knih o vztahu náboženství k sexualitě (do češtiny jsou přeloženi Borneman, Bellinger, Bishop, Delumeau a Foucault). Řadu těchto publikací, a to ze všech podoborů, vítáme a s díky přijímáme. Zbývá opravdu hlavně postoj západní civilizace k sexuální slasti. Zatímco jsme v šoku z africké ženské obřízky, oficiální západní kultura je bezmála srovnatelně slasti-negativní s africkou, jakmile dojde na slast bez rozmnožování. Pokud vyřešíme toto naše dilema, můžeme případně něco radit a snad i pomoci Afričankám.

Jde tedy o vyvážené informování o všech podoborech. Např. Mitlöhnerova popularizace práva kolem sexu Erotika a paragrafy je už dnes platná jen obecně, nicméně ohledně novelizací zákonů se nezdá, že by existovala obdobná současná příručka, která by vysvětlovala třeba i to, co vedlo zákonodárce k určité formulaci. Jakmile konstatujeme takovouto nevyváženost v rozpracování podoborů, nezbývá nám, než takové - třeba i jen zastaralé - téma zařadit vedle hlavního neřešeného tématu, jímž je zde stále skloňovaná slast v civilizaci.

Financování a distribuce: krajský systém a frenčíza

Už mnohokrát jsem tu psal o tom, že jste sexuální výchovu už zaplatili v daních. Takže tím prvním je dotazovat se coby občani, kam se poděly peníze, které byly investovány do vývoje dosavadní metodiky.

Teprve potom by došlo na nějaké družstevní řešení, jakousi sociální frenčízu. A teprve jako vysloveně minimalistické řešení vidím své dosavadní přednáškové působení a distribuci svých textů na Lulu.com

Není pochyby, že i to poslední znamená něco (málo) pro posun v celkové civilizační situaci v oblasti sexuality a pozici sexuální slasti, jako základní lidské motivace - žel, dosud převážně medikalizované a kriminalizované.

Stále znovu se ale vracejme ke standardnímu pojednání slasti a sexu jako ke klíčovým antropologickým pojmům, a tedy k potřebě pojednat je jako cokoli jiného v lidském životě i přírodě.

Je opravdu naléhavě potřeba - po zkušenosti s panem ministrem Mgr. J. Dobešem - aby si politické strany daly výslovně do programu, zda sexuální výchovu vůbec ve školách vůbec chtějí, a pokud ano, tak na jakých principech má být vyučována - tedy vlastně svou navrhovanou doktrínu o sexualitě v civilizaci. Ve školách se totiž může šířit jen popularizovaná a věku přizpůsobená forma antropologické skutečnosti, která je pojata už především v dospělém světě. A to je to, co tu chybí: systematický doktrína jednotlivých sociálních sil.

VV totiž začaly s názvuky přímé demokracie, která ale velmi brzo sklouzla do prachobyčejné svévole, osobních páně ministrových preferencí a možná i jeho neochoty řešit ožehavé (pro něj, ne pro nás zde) položky agendy ministerstva.

Přitom ale - pokud jde o katolicismus - tak křesťané dokonce vůbec nejsou v Parlamentu ČR, což sice osobně považuji za extrémní a nevhodnou situaci, nicméně čistě z hlediska formulování zákonů nejsou momentálně křesťanské - a vůbec už ne jejich hédoné-fóbní skupiny - v takové situaci, aby rozhodovaly o tom, co ve škole ano či ne. Jediné, co mohou požadovat, je tolerance k nim.

Jinak je ovšem distribuce sexuální výchovy, se všemi výše uvedenými podobory, zcela analogická volnočasovým aktivitám mládeže, ve stylu ZUŠ a amatérského umění či sportu ...pokud by se nám snad nepodařilo získat protihodnotu za naše zaplacené daně od MŠMT ČR?!?

I sexo-pozitivní občané jsou hlídací psi demokracie

Pokud by snad všechny tyto koncepce měly - ve svém těžišti - selhávat, nezbývá nám, než upozorňovat na škody způsobené paralyzovanou demokracií. :-(((

Když mladý muž, dokonce bývalý strážník, řekne u soudu, že "nevěděl, že dívky nad 15 nesmí fotit" (což je, uznávám, pro mnohé skutečně překvapivá informace), pak špatně funguje tok informací o zákonech v této oblasti, čili je to důkaz o nedotažené sexuální výchově (a v tomto případě ještě o povrchním zaškolování strážníků). Tím ovšem není řečeno, že se nemůžeme - bude-li dost silný společenský konsensus - pokusit např. zákon týkající se focení toho, kdo už může mít sexuální život, změnit. Musí se to ale dít jedním slovem civilizovanou formou.

Až příliš mnoha lidem točícím se kolem sexu by totiž neuškodilo dohnat si vzdělání v docela obyčejném oboru slušného chování. Těžko pak chtít něco systémově prosadit, když jeden druhého nenechá domluvit, a aby se snažil pochopit jeho argumenty, to už vůbec ne...

Asi se politikům nebude chtít do opravdu bolestné oblasti spojené se sexem a slastí, ale i pedofilní vrah je motivován touhou po naplnění svého typu sexuální slasti. (Nebo jakou má motivaci?) Dost možná by pomohlo, kdyby i tito devianti měli náhradní systém uspokojení - jsou-li schopni svou úchylku sami předem konstatovat. Ne tedy jen léčbu nebo trest. Bohužel ale nemůžeme zákonodárce a autory rozpočtu zbavit této nezbytnosti, totiž rozhodnout, podle jaké koncepce a strategie budou investovány peníze a člověko-dny. Také to lze výslovně stanovit zákony a rozpočtem, tedy dojít k relativně stabilní pozici dnešní demokracie a civilizace. Měření různým metrem při dvou analogických zločinech ubírá demokracii na důvěryhodnosti.

Vyžadujme tedy po politických stranách, aby své stanovisko k sexualitě vyjádřily výslovně ve svých politických programech!

Současný vývoj kolem sexuální výchovy, kdy tradicionalističtí náboženští aktivisté mohou smést se stolu dlouho vyvíjenou koncepci sexuální výchovy, nás poučuje, že potenciální střet medicínské sexuologie s náboženstvím může vyřešit jen politologická koncepce vítězné strany - včetně možnosti s dělením sexuální výchovy podle světonázoru rodičů - nicméně koncepce výslovně řečená před volbami, abychom věděli, jakou koncepci vybíráme!!

Nenechejme se ukolébat tím, že jedna skupina vědců - resp. občanů s určitým světonázorovým mixem - publikuje "vybrané kapitoly" (jak zní podtitul dnešní metodiky): poučení pro mladé lidi o místě slasti a variant sexuálního chování v osobním a partnerském životě i ve společenském soužití musí mít všechny kapitoly, a jako jejich základ musí fungovat taková celospolečenská diskuse, kde mezi sebou lidé jednají slušně a odpovídají na všechny - i nepříjemné - otázky.

Pokud i po diskusi zůstávají dilemata, nezbývá, než jednat podle demokratické většiny, ovšem s respektem k menšině. Oproti tomu není možné, aby si menšina dětinsky vynucovala více společenského prostoru, než právě toleranci k ní. Od onoho památného HydeParku s paní J.Jochovou víme docela přesně, že její VORP má ve společnosti podporu 18%, takže je asi namístě se ptát, kdy uslyšíme adekvátní hlas těch zbývajících 82% populace.

Plně většinovou - sexo-pozitivní - populaci, tedy zřejmě Vás, kteří čtete tuto stránku, chápu, že je Vám líto investovat svůj čas a námahu do prosazovanání evidentního většinového názoru. Uvědomme si ale, že žijeme v reálném čase a že tahanice zájmových skupin o rozhodující hlas v sexuální výchově už trvají od časů normalizace (zatímco do té doby ještě fungoval převis relativně značně osvícené První republiky), takže za tu dobu vyrostlo právě několik věkových skupiny lidí, kteří jsou poučováni o sexualitě neadekvátně vývoji ohledně krize rodiny, demograficko-ekologické krize, pandémie HIV/AIDS a šíření pornografie.

Ať už je tedy celkový společenský background informovanosti ve Střední Evropě poměrně dost slušný - o čemž svědčí nízký počet případů HIV/AIDS - neznamená to, že by zrovna každý z nás mohl "o půlnoci" skládat test z "řidičáku na vlastní sexualitu".

Nezbývá tedy, než doufat, že si v případě sexuální výchovy většina odhlasuje moudřejší koncepci, než tomu bylo v případě privatizace... Rozhodně musejí být nastavený takové mechanismy, abychom se za pár desítek let nedívali na dnes vznikající sexuální výchovu s podobnými rozpaky!