Rada České televize Praha,                                                                                                                                                         2.11.2011

Pavel Kozák: Vyjádření k dopisu pana předsedy Rady ČT,
Doc. PhDr. M. Uhdeho,
s přílohou paní A. Majstorovičové ze dne 24. 10. 2011, č.j. 297/11

Vážený pane předsedo Rady ČT,

vážení členky a členové Rady ČT,

a (zprostředkovaně i) vážená paní Majstorovičová,

především bych chtěl ocenit Vaši odvahu, že jste se do tématu sexuality na obrazovce pustili, a poděkovat Vám za to, co – prozatím – na toto téma děláte, dramaturgicky i touto korespondencí se mnou!

[ujasnění výchozí teze korespondence a místo Rady ČT v ní]

Jistě se ale shodneme na tom, že paní Majstorovičová zdůrazňuje kvantitu pořadů, zatímco mým původním tématem byla dvojbarevnost, čili zcela určité kvalitativní omezení. Toho se chci držet, a proto se soustředím na toto konstatování, přičemž s potěšením konstatuji ochotu pracovníků ČT ke zkvalitnění.

Mezisoučet za určité období - v případě dopisu paní Majstorovičové za tento rok - je jistě výborný předpoklad k rozhodování o budoucí strategii, nicméně pokud by takové vyjmenování řady pořadů (na jejichž kvantitativní nedostatek jsem si nestěžoval) nešlo hlouběji, k analýze toho, zda je vysílání dvojbarevné nebo ne, nemůžete mé tvrzení ani vyvrátit, ani připustit, že jsem měl pravdu. - Přitom připomínám, že jsem se opíral o bonmot Dr Zl. Pastora: uvědomil jsem si, že vyjadřuje i můj dlouhodobý dojem. Pokud už bychom se opírali o kvantitativní vyhodnocení: vede ČT statistiku, jak často se kdo vyskytuje na obrazovce? Taková statistika by možná vysvětlila tento Dr Pastorův a můj dojem, viz také poslední odstavec tohoto dopisu.

Nechci zapomenout ani na to, že v dopise pana předsedy postrádám stanovisko samotné Rady ČT, popř. zprávu, že pracujete na jeho formulaci. Ačkoliv je vhodné, když si Rada ČT vyžádá stanovisko jednotlivých pracovišť a jejich zástupců – přesto může být výsledné stanovisko Rady ČT bohatší, než zmíněné jednotlivé expertízy. Byla by škoda, kdyby se Rada ČT této své možnosti zříkala, protože si vzdělání a životních zkušeností jejích členů vážíme a – v mezích našich lidských možností – je její ustavení opravdu pokusem dobrat se trochu vyšší moudrosti. Lidé jako já mohou vyjadřovat radikální stanoviska – je ale věcí vedení ČT a Rady ČT, aby takováto stanoviska byla – tak či onak - zohledněna, nicméně předkládána veřejnosti stravitelnou a svým způsobem pedagogickou formou. A v tomto smyslu se obracím na Radu o radu, opravdu a neformálně.

[doktrína televize v internetové době]

Na druhou stranu ale čelí ČT konkurenci nejen soukromých médií, ale – pokud hovoříme o sexualitě – hlavně Internetu, kde nejsou radikální, ba i extrémní, názory výjimkou. Je tedy třeba počítat i s posuny veřejného mínění v tom smyslu, že si dnes veřejnost velmi rychle zvyká na prezentaci nejrůznějších názorů, mnohdy i netradičním stylem, a nás by asi mrzelo, kdyby se z ČT stal jakýsi novodobý "rozhlas po drátě" setrvávající i v internetové době u představy o vlastním monopolu a o monokulturním vysílání. HydePark sice vystavuje internetizaci na odiv až moc – pluralita technologií ale nezaručuje, že se nad ní stále ještě neklene zredukovaný počet barev, viz níže o televizním "my".

Přitom internetové dění vstupuje do našich životů neméně reálně jako veřejnoprávní a soukromá média. Mám několik příkladů, že určité skutečnosti související se sexualitou přešly z reálného života na Internet, odtamtud dokonce na sexuologické konference, a přece o nich veřejnoprávní média nereferují. Jako kuriozitu zmiňuji případ filmového režiséra, který dostal při castingu na film s tématem blízkým sexualitě nezadržitelný záchvat smíchu, když byla zmíněna určitá sexuální praktika. Problém je v tom, že referát o ní proběhl pět let před tímto castingem na jedné sexuologické konferenci – takže: smíchu mu přejme podle jeho nálady, vkusu a backgroundu ...ale o pár let dříve! (Média, pravda, tradičně sexuologické konference nepokrývají – lidé s aspirací publikovat o sexualitě by ale jejich výsledky měli sledovat. I tady jsme na stopě určité monotónnosti mediálního pojetí na popularizační úrovni: nezájem o expertní úroveň.)

Protože sám hojně publikuji na českém i anglicky psaném Internetu, a to prakticky od jeho objevení se na české technologicko-mediální scéně, jsem na rozpacích, zda a jak (v rámci mých možností na Internetu) referovat o skutečnostech, kterým se veřejnoprávní média vyhýbají tak zarputile, že to působí jako jakási nepsaná doktrína, možná se hodí slovo "skleněný strop" – zatímco reálné chování části společnosti má zcela určité, a třeba i pozitivní a sociologicky vyhodnotitelné, projevy a jejich důsledky.

Připomínám, že o doktrinální úrovni – jakožto úkolu pro Radu ČT, nikoli tedy pro jednotlivé redakce - jsem se zmiňoval ve svém původním dopise. Více o médiích také v závěru mého příspěvku pro konferenci CESEX 2009:

http://www.sexuarium.eu/mezioborovost-proti-aids.htm

[věda]

Pokud bychom ale chtěli dosáhnout objektivnějších výstupů televizní práce pro obrazovku a jejich vyhodnocování, napadne nás věda. Umělecké vize či dobře míněné aktivistické apely typu "je třeba" a "mělo by se" jsou totiž většinou ve svých výsledcích stěží hodnotitelné, a podle toho i dopadají: do ztracena. Oproti tomu vědecká systematičnost a pokusy o matematizaci dávají určitou naději na reálný posun k "více barvám" – abych se držel svého klíčového slovního spojení. Navíc i u humanitních oborů existují alespoň universitní katedry, které se určitým oborem zabývají jakožto svým hlavním.

Ptejme se tedy u jednotlivých aspektů sexuality, zda na to či ono existuje už nějaká věda, či alespoň metodologie, jíž bychom mohli aplikovat na sexualitu. (V našem kontextu mám na mysli např. experimentální estetiku.) V tu chvíli se totiž objeví dvojrozměrnost redukce sexuality na medikalizaci (= lékařské vtipy coby určitý druh popularizace) a kriminalizaci (informování o uprchlém deviantovi), o níž jsem psal ve svém původním dopise.

Už třeba jen debata o sexuální výchově a o neochotě ortodoxních katolíků ke kondomům ukázala, že na kvalifikovanou debatu s nimi medikalizace nestačí a kriminalizace jen částečně. Nicméně poukázání na nečekaný tradicionalisticky katolický hlas z dnešní obrazovky by byl správný argument proti mé dvojbarevnosti: objevila se trojbarevnost. - K tomu je ovšem potřeba dodat, že lze vypozorovat specifické "personální unie", kdy lékařský sexuolog je zároveň aktivistou náboženského společenství, takže vyvstává pro publicisty úkol, aby se takovýchto osobností ptali, zda lze lékařské a náboženské teze sladit a zda případně neubírají vědě ve prospěch osobního světonázoru, aniž by nás o tom informovali explicitně.

[interdisciplinarita]

Doc. Dr J. Zvěřina ['Sexuologie (nejen) pro lékaře', str. 7] a prof. Dr J. Raboch [předmluva k téže knize, str. 5] vzpomínají řadu oborů – biologických i humanitních, vč. práva, etiky a pedagogiky - které dnes mají co do činění se sexualitou a I. Tangová ['Pornografie', str.27] o pornografii říká, že "vůbec nestojí mimo oblast kultury … je v samotném kulturním středu ... na průsečících … náboženství, politiky, umění a práva".

[zkušenost s médii]

Je to ale také Tangová, kdo v předmluvě (str. 12) vzpomíná na to, jak vyjednávali s TV Channel 4 BBC a jak televize nakonec z tématu vycouvala po novinové kritice za "mrhání penězi koncesionářů" (srov. níže o penězích, které vydělávala pornografie, čili: mocností jaké dimenze pornografie je, aby si – snad? - zasloužila rozbor v médiích). Proto právě oceňuji Vaši odvahu se do tématu pustit. Zároveň ale také vidíme, že i kdybychom koupili pořad od BBC, nedozvíme se stanovisko I. Tangové.

Moje zkušenost – jako publicisty - s ČT je podobná zkušenosti paní Tangové, takže mohu dodat, že se čeští diváci mj. nedozvěděli ani mé názory. Na rozdíl od ní se ale moje kniha dostala – a to bez jakékoli mé angažovanosti v té věci - za několik let po odmítnutí televizním pracovištěm mezi doporučenou literaturu studentů medicíny. V souladu s tezí o medikalizaci sexuality na obrazovce mám tedy aspoň naději, že mé myšlenky bude jednou v televizi šířit někdo v bílém plášti.

[sexualita jako politikum]

Právě věda může pomoci svými argumenty tam, kde se projevuje, že sexualita je nejen polem slasti a partnerského i rodinného štěstí, ale také velkých peněz, a že je sexualita (ale hlavně s ní spojená slast a její sociální distribuce) v některých zemích i silným nástrojem k mocenské kontrole dost velikých populačních segmentů.

Na to, že se sexualita týká rodinného a partnerského štěstí, zdraví (až se smrtelným ohrožením: pandémie HIV/AIDS), demograficko-ekologické krize, a z hlediska životního stylu i krize ekonomické, projevují některé politické orgány, vlivné neziskové organizace a média nečekanou selektivní slepotu! Jakmile ale bude do diskuse zapojen – a představuji si to teď přímo fyzicky, jako diskusní publicistický pořad – odborník, který by kladl i nepříjemné námitky, věřím, že se to projeví i na hlasech diváků v následných debatách na Internetu a v jejich dopisech.

Nakolik se tedy kolem sexu točí obrovské peníze a zájem o vliv nad lidmi – tomu pak odpovídá i zdánlivě nečekaná zarputilost diskutujících (tedy: těch, kteří se dopracovali přes gatekeepery až před kameru), třeba ohledně tak směšné věci jako je banán v kondomu. Důkazem je až nepravděpodobné tvrzení, že za předkrizových časů vydělávala pornografie v USA víc, než Google, Microsoft, eBay a Yahoo dohromady. V této souvislosti je překvapivé, že nové kompendium 'Sexuologie' věnuje ze svých 744 stran jen 4 fenoménu pornografie. Proč se na to nezeptat v publicistickém pořadu autorů knihy?

http://www.grada.cz/sexuologie_5185/kniha/katalog/

Nikdy jsem sice nebyl u zpovědi, dovedu si ale představit, že dilema přiznat se či nepřiznat ke své "slabosti" – tedy k sexuálnímu chování vyhlášenému katechismem za takové, "jaké Církev nedoporučuje" - může být pro jinak spirituálního člověka velmi palčivé. Z tohoto hlediska je třeba vidět – ale i divákům ústy odborníků na religiozitu vysvětlit - možná jinak řadové populaci nepochopitelnou tahanici o kondom.

[co může udělat televize]

Televize sice není státním orgánem, který by mohl něco rozhodnout – může se ale na cokoliv ptát, a co se dozví sdělovat. Takto může neocenitelně sloužit veřejnosti stálým tlakem na distributory čehokoli (známe to zejména z oblasti léčiv), kteří prohlašují za vědu právě to, co se jim jako lobby hodí do krámu. Totéž můžeme aplikovat i na sexuální politiku jednotlivých stran a požadovat po redaktorech, aby se ptali politiků na ekonomismus toho, co členové jejich stran prosazují a popř. prohlašují za vědu: zda jde o optimalizaci pro občany nebo o přihrávání výdělků do kapes určité lobby a posilování jejich mocenské pozice i s využíváním sexuality jako nástroje. Základní metodickou pomocí pak je přizvat i ty vědce, kteří by kladli otázky perspektivou dalších oborů.

Proto tedy apeluji jednak na zvýšení odbornosti pracovníků ČT, ale také na pravidelnou spolupráci s odborníky – a to nejen s tzv. sexuology. Ostatně, jejich odbornost nedávno zpochybnil v pořadu Radiožurnálu Nad věcí Dr. Sl. Hubálek */.
To ovšem vyvolává otázku, "co (všechno) by měl sexuolog vědět" (aby byl hoden toho jména) a "kde by se to měl dozvědět" – a to už je vhodný úkol pro média: totiž zeptat se vedení universit a Akademie věd ČR. [Nemohu v této souvislosti nepřipomenout nízký počet případů HIV v ČR a neochotu vědců se tím sociologicky zabývat, dokonce i když sami nemají peníze a výsledky jejich výzkumů by se daly vyvážet. - Myslím, že docela atraktivní téma pro investigativní redaktory?]

*/

http://sexuarium.nethdd.eu/Hubalek-24_46.mp3

čas 24:46

[příklad: rozbor jednoho z pořadů]

Bohužel nemám k dispozici online vysílání všech pořadů, které zmiňuje paní Majstorovičová, takže je nemohu vyhodnotit, třeba jen z hlediska mé původní argumentace o dvojbarevnosti – ostatně, na takové hodnocení by byl vhodnější právě tým z několika profesí. Možná, že jsou ty pořady jako Špálovy obrazy, všechny namodro...? Kromě diskusních pořadů, které sleduji velmi aktivně a na něž jsem především zaměřil svůj původní dopis, jsem ovšem několikrát na obrazovce i na Internetu shlédl a analyzoval pořad 'Sex místo stipendia' - a mohu říci, že je to přímo čítanka absence nepříjemných otázek, a tedy absence odborníků, kteří by okamžitě usměrňovali jednostranné, tendenční výroky!

Duchovní v tomto pořadu argumentuje dnešní postmoderní rozvolněností, relativizací a hédonismem. Indolog – který ovšem nebyl do pořadu pozván – by mu argumentoval, že verzí Kámasútry, připomínajících ve svých úvodech i dnes duchovní rozměr, a to nikoli v kontroverzi se sexuální slastí a seberealizací, se prodává stejně tolik co Biblí. Pornoherci by měl kontrovat hygienik, lékaři etik (protože i etika je určitý, a značně rozpracovaný obor, dokonce s jednou z nejstarších tradic!). Fotograf erotiky a filmař porna by měli debatovat s estetikem. Sexo-pozitivní argumentace modelčina mládence má neméně socio-kulturně zmapovatelné podhoubí jako sexo-fóbičnost paní doktorky. Není tedy třeba je prezentovat jako "tajemství", "tápavé dobírání se pravdy", "důvěrné sdělení" nebo dokonce "poselství", ale jako reprezentanty zcela určitých – vlastně standardních – pozic, přičemž strach nemusí koincidovat s morálností, ale s vyšším stupněm úzkosti: debata pro etika s psychologem. Hodně by tu pomohla právě systematická sexuální výchova. - Ostatně, od doby, co se do sexuální výchovy MŠMT ČR nejprve pustilo, aby ji s dalším ministrem smetlo se stolu, nezbývá nám, než nějak mediálně – a i tady pokud možno odborně – toto téma pokrývat.

Máme dost sociologických dat o neradostných vyhlídkách prostitutek při návratu do domovské obce – a naopak o radostných vyhlídkách pokladních v supermarketech? Tento protiklad sice v pořadu 'Sex místo stipendia' zmíněn byl, ale jednoznačně tendenčně, bez protiargumentu sociologova: existují ex-profesionálky těšící se nejen dost vysokému životnímu standardu, ale i hluboké úctě svých dávných klientů, u pornohereček pak i médií (jakkoli asi nikoli v jejich výchozí vesnici; dá se ale zřejmě socio-kulturním výzkumem dokázat, že po komerčním úspěchu třeba v pornu jim na výchozí obci málo záleží a rády dají - a to bez emocionální deprivace - přednost penězům před vřelým přijetím před králíkárnou bývalých sousedek...). Říkám to proto, že nevyslovený protiargument – třeba právě tento – degraduje televizní vysílání na pořad dělaný na objednávku církví, u kteréžto objednávky se předpokládá zdůrazňování právě neradostných konců.

K tomu viz slavný lesbický obraz (ovšem z počátku novověku), za jehož hédonistickým popředím je v pozadí morální exemplum: jakási depresívní, do sebe uzavřená osamělá dáma.

http://en.wikipedia.org/wiki/File:Gabrielle_d_Estree_-_Louvre.jpg

Ano, i o tomto obrazu může mnoho zajímavého říci televize – ale pokud by došlo na raně novověké argumentace, je třeba referovat o nich historicky, a ne je předkládat jako dnešní standard. (Neradostné konce jistě ano – ohledně HIV/AIDS, ale ne metafyzicky.)

[televizní "my" a "oni"]

Tím se dostáváme k nevyhnutelné – a Radou ČT jistě často diskutované – otázce, totiž, kdo jsou televizní "my" (a kdo "oni"). Sympatický prof. J. Švejnar eufemisticky říká při nedělní besedě za bankéřsko-ekonomické "my", že "přidaná hodnota práce bankéřů byla vysoce nadceněna" – zatímco po Praze pochoduje česká verze okupace Wall Streetu, která by o bankéřích asi mluvila v méně eufemistickém tónu – nicméně tito pochodující jsou (prozatím) pro televizi "oni".

Pokud jde o sexualitu, vyšli jsme z toho, že hlavními televizními "tvářemi" jsou dva sexuologové (resp. - podle Dr Hubálka - dva, kteří se za ně vydávají). Novinkou je, že paní J. Jochová je novou "tváří" sexuality (bez komentáře ...[:-)] ). Přitom ale nad (nebo pod) debatou s JJ se odvíjejí SMS-ky velké většiny z oněch 83%, které hlasovaly proti ní – ovšem (doufám, že jen prozatím) jako "oni". Tato většina ale zdaleka nemusí být jen protikatolická a konzumisticko-hédonistická. Takže se vracíme k principu vícebarevnosti, tentokrát z náboženského a světonázorového hlediska.
I na našem teritoriu existuje pluralita přístupů k sexuální slasti: židovská simcha, novopohanská rovnost pohlaví, ateistický vitalismus. - Podařilo by se ale dostat do televizního studia zástupce všech těchto světonázorových směrů?

[intermezzo: jak si Evropa osvojovala Kámasútru]

Kámasútra není pro Evropany za posledního čtvrt tisíciletí až taková "novinka" a exotika – takže není ani divu, že se dnes prodává tolik jejích verzí: příprava na její nástup trvala staletí a je tedy už dost zažitá. Novověk nastartovaly mořeplavecké objevy. Na literární úrovni razil mimoevropský perspektivismus Montesquieu s Perskými listy. Obléhání Vídně Turky přineslo i celou módní vlnu, kterou známe z Mozarta. (Josef II. zároveň omezil moc Církve.) Trend k encyklopedičnosti přinesl ohledně Indie své skvělé výsledky v prvním desetiletí po roce 1800, kdy byly Upanišády přeloženy do němčiny i angličtiny. Po roce 1830 chválí Schopenhauer (na něhož silnou větví evropské filosofie navázali Nietzsche a Heidegger) indickou moudrost jako předobraz všelidské. 1883 vychází anglický překlad Kámasútry. Myslím tedy, že i osvojování Kámasútry Západem by mohl být docela zajímavý televizní pořad.

[i média mají svou vědu]

Existuje ovšem i mediální věda, sociologie a výzkumy – dokonce hojně na universitách jako obor vypisovaná a studenty navštěvovaná - takže doufám, že se jejich uplatnění dotkne ČT i ohledně sexuality. A tady je nezastupitelné místo Rady ČT jako televizního kormidelníka a interního hlídacího psa nestrannosti, nadstranickosti a stejné kritičnosti ke každému, aby ČT vysílala opravdu jasný signál.

Srdečně Vás tedy všechny zdravím

a věřím, že moje dopisy čtete jako pokusy konstruktivně přispět k lepšímu vysílání,
na čemž se nepochybně shodujeme!

Pavel Kozák,  adresa